A kým vlastně jsem?

7. října 2018 v 21:48
Nevím, kde mám začít. Chci vlastně vůbec začít? Ano. Postupně. Pěkně vrstvu po vrstvě, jako cibuli…

Jsem tak zmatená, že nerozumím sama sobě. Tápu a hledám se. Přijdu si jako Alenka v říši děsu - nejhorší na tom všem je, že jsem zavřená uvnitř sebe a děs, kterej mě děsí je můj. A musím říct, že přirovnání k Alence, nebyla jen metafora, byla to stručná definice .

Abych to vysvětlila. Přijdu si jako….teď jsem si vzpomněla na Harryho Pottera. Ne, že bych byla jeho velká fanynka, ale myslím, že to byl první díl, kdy se Harry se svejma kamarádma vydá zase tam kam nemá a narazí na toho tříhlavýho psa - Chloupek se jmenoval myslím (omlouvám se všem milovníkům Harryho Pottera). Nepamatuju si detaily, ale ty tři skončili v takovým černým, chapadlatým hnusu, co je najednou svazoval a držel…Hermiona s Harrym se z toho dostali snadno, ale Ron ne…Ron se bránil. Vzdoroval, hysterčil, bál se, nebyl schopen se oddat a byl čím dál víc v pasti…jak to celé dopadlo všichni dobře víme. Každopádně… Harryho a černej, chapadlatej hnus s Ronem berte s nadsázkou. Chtěla jsem tím říct, že poslední (dlouhou) dobu mám pocit, že jsem obklopená podobnýma chapadlama a nejsem schopná se z nich vymanit. Přijdu si svázaná, v řetězech, ledovec, ke kterýmu nikdo a nic nemůže. A i přesto, že vysílám signály "pomoz mi", pomoct si nenechám. Bráním se zuby nehty a nejsem schopná akceptovat evoluční vývoj, který zrovna probíhá a je nutností pro další bytí.

Po dlouhém bádání jsem vlastně přišla na to, že jsem hodně dobrá běžkyně - utíkat sama před sebou umím na výbornou. Bojovat proti svojí přirozenosti, jo, tak v tom jsem taky expert.
Ale... je to náročný. Stojí mě to tolik sil, že pak nejsem schopná fungovat v obyčejným životě. Věnuju veškerou svoji pozornost něčemu, co vlastně ani není. (Ne)vědomě žiju z domněnky, kterou si sama (ne)vědomě vryju do hlavy a analýza vytvořené domněnky mě zaměstná natolik, že nemám čas být mnou.

Je to tak složitý, až je to jednoduchý...

Přemýšlím, analyzuju, snažím se najít souvislosti. Bohužel i tam, kde nejsou. Snažím se být lepším člověkem, abych mohla žít bez té nesnesitelné lehkosti bytí (k poblití?).
Nemáme se ohlížet zpátky, minulost nezměníme a budoucnost...ta bude.

Teď. Teď a tady. Není to právě to, kvůli čemu jsme tady?!

Skutečnost, že jsem schopná se opakovaně nadechnou a moje srdce je schopno pohánět krev v žilách je přeci dost velký předpoklad k vědomému prožívání přítomnýho okamžiku.
Aspoň tak zní teorie...

Přála bych si být a nepřemýšlet nad tím jestli jsem. Unavují mě konspirační teorie o tom, jaká bych měla být a ještě víc mě to otravuje, protože já sama jsem si v hlavě vytvořila nějaký imaginární nesmyslný svět, který neodpovídá mým vytvořeným morálním představám a musím říct, že mě to ničí víc něž si dokážu připustit.

Rozhodla jsem se. Končím.

Vzdávám boj se sebou sama. Už nechci být autoimunitní parazit, co si ve mně hoví. Proč bych si měla *rát do vlastního hnízda? Proč bych si měla házet klády pod nohy? Proč bych si nemohla říct o pomoc? Nejsem SAMA! Nemusím to zvládat sama a mám právo říct "ne". Můžu si dovolit udělat chybu, můžu požádat o pomoc a nemusím dělat věci, které nechci.

Být sama sebou. Bez ostychu, bez pocitu viny, bez výčitek a domněnek.

Rozum nutí k běhu čas, kterým se necháme uhášet, abychom zapadli do pomyslného světa dokonalosti. Falešné dokonalosti plné lží. Proč si lžeme? Proč nemluvíme upřímně a neřekneme co máme na srdci? Proč si v dospělosti neponecháme kousek toho dítěte a jeho přirozenost dělat věci tak, jak se nám chce bez ohledu na to, jestli nás za to bude někdo soudit…

Nechci být stejná, jako jsem bývala, to je proti všem evolučním zákonům i mým principům, ale zachovat si podstatu sebe samého…a být sám sebou bez ohledu na to, jestli odpovídám falešně vytvořeným morálním normám.

Přestaňme žít podle představ. Buďme.


eN.

 

Já se vrátím

24. srpna 2017 v 16:30
No….že by konečně?!

Začnu psát rovnou do počítače, i když jsem to nikdy nedělala. Mám strach, že bych papír odložila s vědomím, že to dopíšu díl, ale opakující se historie vylučuje dokončení článku.

Takže taková malá premiéra.
Říkám si, jestli ještě vůbec umím napsat jednoduchou větu, která by dávala smysl. Na blog jsem nic nedala už rok a půl, do deníku jsem nenapsala (radši) ani nevím, jak dlouho. Vzhledem k tomu, že jsem ho našla pod postelí, je zjevné, že světlo světa nespatřil hodně dlouho.

Snažila jsem se…fakt jo.
Papír jsem do ruky vzala víc než jednou, pokoušela se napsat myšlenky volně plynoucí kolem, ale nedokázala jsem uchopit jednu, které bych se chytla a mohla pokračovat. Když jsem něco začala, hned jsem skončila, protože jsem ztratila nit a nešel mi udělat uzlík, abych mohla navázat.

Každej musí projít poznáním "sama sebe".

Všechno je vzrušující, jste nadopovaní energií, oplýváte euforií, máte pocit, že každým krokem jste blíž a blíž k tomu poznat, kdo opravdu jste, kým jste, proč jste tady, jaký je váš úkol tady, co je vaším posláním.
Nic vám nepřijde jako překážka, ale jako výzva.
Při neúspěchu se oklepete, zhluboka nadechnete a jste přesvědčeni, že vás nic nezastaví.
Věříte, že všechno má smysl, že i ty nejmenší drobnosti, jsou součástí velkých věcí, a že bez nich by to vlastně nedávalo smysl.

Radost, štěstí, nezávislost a možnost svobodné volby vás žene kupředu. Bez výčitek si užíváte okamžiky bytí a jste si vědomi vlastní existence, její důležitosti a nezbytné přítomnosti.
Jste si vědomi přítomného okamžiku.
Jste TADY a TEĎ!

Jednáte srdcem, nenecháte se zastrašit všedním stresem ani puritánským režimem.
Žijete, nepřežíváte.
Rozdáváte už jenom tím, že jste, protože jste SamiSebou.

Být SámSebou je v dnešní době, plné ideálních ideálů, hodně težké!
Každej nám do hlavy tluče co bychom měli, jak bychom měli, co je správné a co špatné…diktují nám, jak máme žít a ženou nás jako stádo ovcí.

,,Zastav se, čas nikam nespěchá, to jenom rozum nutí ho k běhu."

Když jste světu otevření, necháte se do léčky plné morálních pravidel snadno vtáhnout. Padnete do toho jako do rybářských sítí.
Začnete abnormálně přemýšlet, z čehož bude vaše tělo paralyzováno, poněvadž nebylo zvyklé na příval "zbytečných" informací.
Najednou půjdete slepě s davem a váš systém "černá ovce" bude uzavřen a hlava vám nedovolí ho spustit, protože ovce tohle zkrátka nedělají.

Najednou si zakážete všechno co vás kdy bavilo, co vás naplňovalo, přestanete dělat většinu věcí, která vás dělala šťastnými, najednou nebudete mít čas, protože nikdo přece nemá čas.
Nebudete mít čas ani na to se zasmát. Úsměv, jako by najednou stál jmění.
Jiskra vyhasne, světlo zhasne, srdce ztratí rytmus...

Proto....nebuďte jen nikdo z davu, ale buďte někdo, kdo změní svůj přítup.
Někdo, kdo se nezavře, ale naopak se odváží podívat sám do sebe.
Strach, který vám dělá společnost je jen domněnka, kterou si hlava vytváří jako alibi své (ne)činnosti.
Nejitota je předsudek, který si vytváříme v podobě domněnky, která nás drží zpátky.

Je to jednoduchý!
(Sice na tom makám už skoro dva roky, ale já se uklidňuju tím, že jsem byla dycky pomalejší :D)

Buďte SamiSebou!
Užívejte si každou chvilku, kterou můžete (pro)žít!
Nepřemejšlejte nad tím, co bylo nebo bude, ale buďe plně přítomni v daném okamžiku!
Nechte se unášet vlnou pozitivní energie, kterou je vaše mysl schopna vytvořit a účelně aplikovat do růstu, který má progresivní potenciál.

Buďte (dutý), ale Free!
Užívejte si větřík, který vám cuchá vlasy. Svěží vánek, pobíhající uvolněným tělem propojeným s krásou všedních maličkostí - objetí, plné pochopení. Úsměv, který rozzáří den. Mámíno slzy štěstí, plné lásky...

Jenoduše stačí mít přístup: F*ck This Sh*t = nepodléhat globálnímu nastavení a morálním předsudkům společnosti.



eN.


Existenční (T)error

20. ledna 2016 v 17:14
Lidé mají různé schopnosti. Každý z nás je něčím obdarován. Každý z nás má talent.

Někdo umí zpívat, někdo tančit, některý jde ve šlépějích da Vinciho, další umí obdarovat druhé pouhým úsměvem.
Tito lidé svým způsobem obohacují své okolí.
Krásný zpěv pohladí ucho dalšího nadaného hudebníka, či laika, který podléhá samolibým tónům linoucí se z úst okouzlující bytosti.
Tanec, který rozproudí krev v žilách každého diváka, obraz, který vtáhne milovníka malíře do místa dění, úsměv, který rozstřelí negativní energii proudícího davu nasraných smrtelníků.

Je tolik "maličkostí", které obohatí druhého, aniž bychom museli dělat něco z donucení. Necháme se unášet svou fantazií, svou přirozenou energií a bytostně dopřejeme víc lásky a radosti, než si vůbec umíme představit.

Nevědomé tvoření radosti, je to nejkrásnější, co můžeme (u)dělat.

Bohužel se mezi námi vyskytují i lidé, kteří mají své sebevědomí podkopané, ba vytunelované do takové míry, že si musejí své mindráky vybíjet na druhých.
Každý z nás se s takovým člověkem určitě někdy potkal, poněvadž se jich mezi námi nachází víc, než měl Vesmír naplánováno vydat.

Ekonomická krize vládne ve všech směrech existence.

Už dříve jsem se zmiňovala o knížce, která by měla být součástí laviček v parcích, a to o Čtyrech Dohodách.
Jednou z dohod je, (ne)hřešit slovem a i přesto…slovní kanibalismus je zde s námi dnem a nocí - nepřetržitě.

Je mi jasný, že Svět nikdy nebude dokonalé místo k (pře)žití, ale proč se minulost neustále opakuje?!
Ta má doprovázet, být přítomna a my se máme z jejích chyb ponaučit.
A pokud si někdo přečte knížku, která se pokouší nastínit a ukázat cestu k lepšímu (sou)žití, pokud si najde čas a se zájmem se prokouše moudry této knize, a pokud ji nezavrhne hned při její zmínce, tak proč, tahle bytost následně vytváří stejnojmenný příběh, který koresponduje s naprosto neprosperující deformací zbytku (této) osobnosti.

Posílení a vzrůst ega nespočívá v povyšování se nad nulovým sebevědomým sebe samého a zranitelností lidstva, to je jen ubohá prokrastinace toho, obvinit sám sebe z odporného alibismu a nezkrotné neschopnosti….

Každý z nás je talentovaný…

Někdo obdarovává…
Některý mluví…
Další to zopakuje…


eN.
 


Harmonie plynutí

20. ledna 2016 v 12:41
Procházím se zimním večerním nábřežím. Sníh padá a vločky tančí po mých vlasech. Lampy osvětlují zasněžené uličky a jejich chodníky. Nikde není ani živáčka. Slyšet je pouze sníh, který mi křupe pod nohama a nespoutané myšlenky, honící se mou hlavou, jsou ještě hlasitější.
Chodím a přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, jak jsem tomu všemu mohla zabránit, ale nenapadají mě žádné odpovědi na mé otázky.
Stále si říkám, proč zrovna on…

Hugo byl ještě v práci, jako každý jiný den. Podnikal a svou práci zbožňoval. Jeho zapálení obdivoval kde kdo. Ředitel ho posílal neustále na nějaké schůzky, několikrát se musel vydat i do zahraničí. Byla jsem na něj pyšná, svou práci dělal znamenitě.

Byla středa, přišla jsem po ranní domů. Nákup jsem položila na linku a chystala jsem se, že udělám večeři. Převlékla jsem se a pustila jsem se do díla.
V osm hodin večer jsem měla nachystané vepřové na žampionech s těstovinami a salátem. Víno bylo vychlazené, svíčka zářila uprostřed stolu.
Čekala jsem, že bude mít Hugo zpoždění, nikdy nechodil včas, jeho nedochvilnost mě k smrti vytáčela.

Pět minut po půl deváté, zazvonil zvonek.
,,Zase si zapomněl klíče," pomyslela jsem si a s úsměvem jsem vyrazila ke dveřím. Zprudka jsem otevřela dveře a chtěla jsem vykřiknout něco mile ironického, ale bytost stojící přede dveřmi nebyl nikdo podobný mému Hugovi.
Srdce se mi rozbušilo, kolena rozklepala, oči se zalily slzami a slova jsem nebyla schopná.
Policista stojící na prahu našich dveří mi hleděl do očí a bylo zjevné, že mi chce říct něco vážného.

,,V jaké nemocnici leží?"
,,Převáželi ho vrtulníkem, odvezu vás tam."
,,Hugo má jen sestru, kontaktovali jste ji?"
,,Ano dorazí, hned jak to bude možné, je na služební cestě."

Běžela jsem nemocniční chodbou, kterou moc dobře znám, jako zdravotní sestra tudy chodím do služby.

,,Nino," volala kolegyně.
,,Nino, je na sále A, ale nepustí tě tam."

Zaběhla jsem do šatny a hledala klíč od mé osobní skříňky, abych se oblékla a šla na sál. Když jsem si rozepínala kalhoty, zasekl se mi zip. Zoufalství stoupalo, bezmoc rostla, vztek sílil. Nakonec se mi povedlo kalhoty sundat, ale veškeré personální prádlo jsem měla v prádelně. Zahlédla jsem uniformu mé kolegyně na skříni.
,,Anička to pochopí," řekla jsem si, sáhla jsem po věcech a natáhla je na sebe.

,,Nino, co tady děláte, okamžitě odejděte pryč!"
,,Ani mě nehne, budu asistovat místo Gity!"
,,Saturace klesá, rána stále krvácí, ztrácíme ho, pane doktore."
,,Další transfúzi, okamžitě!"

Hladila jsem mnoho tváří, patřící lidem ležících na sále v tratolišti vlastní krve. A pokaždé je to stejně bolestivé a zoufalé neštěstí. I když vím, že jsme udělali maximum, je to těžké.
Bolest, která mě zasáhla toho večera, byla neskutečná. Měla jsem pocit, že mi někdo drtí srdce, pomalu, ale nekompromisně. Slzy se mi kutálely po tvářích, hrdlo se mi stáhlo, plíce se nemohly nadechnout a já spolu s nimi.
Držela jsem Hugovu hlavu a tiskla si ji na hrudník tak, jak to dělával on mně. Křičela jsem, protože jsem věděla, že je to naposled, co ho vidím a objímám.

Cestu domů si nepamatuji. Vím jen, že jsem seděla na gauči a prohlížela si Hugův oblíbený obraz visící nad krbem. Byl na něm muž hledící do novin a žena, sedící u klavíru. Miloval ten obrázek. Říkal, že jsme to my dva. My dva harmonicky plynoucí pospolu, ale zároveň každý ve své přirozené energii.

Kdy jsem usnula nevím, ale druhý den ráno, když jsem viděla v posteli prázdné místo vedle sebe, přála jsem si, vrátit čas a nastoupit s ním…


eN.


Jsem...

2. prosince 2015 v 21:22
Kde jenom začít a navázat? Kde napojit nit, aniž by byl vidět uzlík? Kde mám pokračovat?

Plno otázek a žádné odpovědi. Proč? Protože nač navazovat tam, kde jsem udělala velkou tlustou čáru nebo uzlík, který na niti bude vidět, tak nebo tak…

Dlouho jsem nenapsala ani řádku…a není to proto, že by se mi nechtělo nebo jsem neměla o čem psát, naopak. Pokaždé, když jsem sedla k papíru a tužce, nevěděla jsem, kde mám začít, co chci napsat, co chci písmenky sdělit papíru…co chci vlastně sdělit sama sobě.
Bylo to všeho víc než nejvíc a při představě, že bych se tím měla prokousat a ještě to pak napsat, se mi dělalo silně ouvej. Takže jsem pokaždé musela papír odložit, až mi došlo, že ten pravý okamžik, kdy si sednu a nechám ruku volně běhat po papíře, přijde nějak sám - přišel :)

Těžko říct, o čem mám vyprávět. Jestli o tom, jak jsem se hádala se svýma rodičema, ale íčko je to jako pohádka. Nebo o tom, jak jsem se rozhodla studovat, co mě opravdu baví. Taky mě ještě napadá, vyprávět o tom, jak jsem pochopila, že každý z nás má Cenu a je hodně důležité si ji uvědomovat, ale i také pochopit, že ji musí ocenit i ti druzí.
O bydlení, nové práci, nových poznatcích….je to mraky, o čem by se dalo psát, takže to nechám čistě na tužce a uvidím, co bude ochotná sdělit.

Všechno to, co jsem vyjmenovala, byly ve své podstatě věci, díky kterým jsem se někam posunula, uvědomila si mnoho věcí, pochopila, že to mám život ve svých rukách a že je jenom na mně, jaká bude další volba a můj následný evoluční vývoj.
Ve své podstatě si troufám říct, že My tvoříme SamiSebe, a to je velice důležité si uvědomit…

O tomhle se dnes ale nechci rozepisovat, spíš je to takové "vsuvné téma", které občas vložím do potenciálního kontextu.

Každopádně, to, k čemu bych se dnes ráda dobrala je téma, se kterým se setkáváme poměrně často. Někteří z nás více, někteří méně a především, každý trochu jinak.
Nutno zkonstatovat, že je jedno, co nás s tímto tématem spojuje a to….úzkost.
Pokaždé, když o tom začnu mluvit, většinou musím přestat, protože atmosféra se okamžitě zatemní, okolí se stáhne a všechno je náhle ponuré.
A tak si to všechno nosím sebou a vím, že to není správné. Takže jsem se rozhodla o tom aspoň psát.

Jelikož pracuju s lidmi různého věku, kteří trpí převážně onkologickým onemocněním, tak mezi hlavní témata mé práce bohužel patří Smrt…
V Hospici nemocné bohužel neléčíme, ale snažíme se mírnit bolest a dovést je co nejpoklidnějšímu a nejdůstojnějšímu odchodu…
Netvrdím, že pokaždé to tak je.
Tihle lidé kolikrát zažívají peklo na zemi a není způsob, jak jim pomoci.
A tak čerpáme z "obyčejných" lidských rutin - podání ruky, úsměv, pohlazení...

Vzhledem k tomu, že tento článek nepíšu najednou, ale tímto odstavcem pokračuji až následující den, tak mé psychické rozpoložení je přece jen jiné.
Každopádně i přesto bych se ráda vrátila k tomu, co jsem započala.
Je těžké vidět umírat mladou mámu od dítěte, které za ní denně dochází. A stejně tak je těžké vidět ty zoufalé rodiče své dcery…

Málokdo z nás si umí představit jaké to je, když rodičům chátrá dítě pod rukama a oni s tím nemohou nic udělat. Jen se dívají, jak jejich milovaná dcera umírá.
Když nám přišla na sesternu maminka, ubrečená, zoufalá, na pokraji sil…jen těžce jsem se na ní bezstarostně usmála. Naštěstí mám skvělé kolegy, na které se mohu spolehnout a líbilo se mi, jak moje kolegyně mamince řekla:,, Nemáte to zvládat, že MUSÍTE, ale zvládejte to, že MÁTE pro CO!"
Najednou se v mamince zvedla vlna odhodlání, ale v tu ránu jí polapil pocit:,, Dyť mi umírá dcera…"
Šla jsem na pokoj, kde ležela její dcera a u postele seděl její manžel…
Když jsem vešla, zvedl hlavu opřenou o postranici a snažil se zakrej tu bolest, co sebou nosí. Když jsem z pokoje odcházela, viděla jsem, jak se zase opřel a svou dceru si dál prohlížel. Svou malou holčičku, která mu chřadne před očima - bezmoc a slzy dominovaly v jeho očích….

Když vám umře člověk pod rukama, musí to ve vás něco zanechat. Kdyby ne, museli byste být z kamene nebo trpět syndromem vyhoření.
Stalo se mi, že mi pod rukama zemřela paní, co v neděli přišla po svých, v pondělí se sama umyla, v úterý jsem jí s koupáním pomohla a ve středu mi zemřela pod rukama…

Dneska mi zemřela paní v náručí…ne jedna slza mi ukápla…

Smrt je nevyzpytatelná. Nevíte, kdy jsou vaše dny sečteny, a proto…važte si každé minuty strávené na tomto světě. Važte si té příležitosti dělat, co je vám milé! Važte si vašich rodičů, přátel a lásky, která je vám nabízena!
Zkuste se zamyslet sami nad sebou a přehodnotit své nicotné hodnoty a postavit si SamiSebe na první místo a zkuste být šťastní...

Nebo…alespoň zkuste Být :)
https://www.youtube.com/watch?v=HQPheU9-TgM

PS: Smrt je pro takto nemocné bytosti Vysvobozením….
Uvědomění si této skutečnosti vás donutí se na nemocné dívat jinak...zjistíte, že není nutné korespondovat s našimi egoistickými patosy, pocházející ze "zdravého" psychického rozpoložení…


eN.

Nic není (ne)možné...

21. září 2015 v 21:19
Sebepoznávání je dřina, ale....má to svůj smysl, kterému chci porozumět :)

Myslím, že i tento kousek si zaslouží "zviditelnění" :)

Tohle nebylo v plánu. Nebylo to napsaném na mém nepsaném seznamu věcí, kterých jsem chtěl dokázat. Na druhou stranu si říkám:,, A proč ne?", věci se dějí z nějakého důvodů. Nikdy nekonáme bez podnětu ani důvodu. Život je akce a reakce...
Neplánoval jsem to. Hledal jsem jiná řešení. Snažil jsem se, ale v ten moment jsem jednal.


Miloval jsem tě jako už dlouho nikoho. V podstatě jsem tě miloval jako nikoho nikdy předtím. Viděl jsem v tobě sebe, našel jsem v tobě pochopení, cítil jsem se být pochopený, viděl jsem v nás budoucnost, ve tvých očích jsem viděl nás dva.
Byla jsi cesta zpátky, vytáhla jsi mě z muk, které psala samotná ďáblova náruč. Cítil jsem se šťastný a věřil jsem, že to bude trvat věčně. Konečně jsem si mohl říct, že štěstí přeje i smolařům a umí se usmát.
Ty jsi se smála a já měl opět pro co žít, měl jsem důvod ráno vstát z postele. Už jsem nepřežíval, ale skutečně žil.


Chvíle, které jsme spolu strávili se mi zaryly nejen hluboko do paměti, ale především do srdce. Miloval jsem rána, když jsem se probudil, venku bylo po dešti, foukal jemný vítr, kapky stékaly po okně a tys ležela, spala vedle mě, tak nevinná.
Miloval jsem ty rána, když jsem vstal první, šel na balkón, užíval si pohled na klidné a spící město, kde soused políbil u dveří svoji manželku, která mu podávala oběd do práce a "strejček" pospíchající s kufříkem, mající svá léta, na šichtu. Když jsem se nadechl, cítil jsem vůni nadějného dne s kombinací kouře korespondujícího s cigaretou, která pomalu mizela mezi mými prsty.
Věřil jsem, že temnota se přede mnou schovala, respektive, já jí zazdil. Byl jsem přesvědčen, že nemá sebemenší šanci najít cestu do mého nitra. Cítil jsem se tak šťastný, že ji to muselo na míle daleko odpuzovat.


Jenže pak přišel on. Ty jsi tvrdila, že je to kamarád, spolužák ze školy. Snažil jsem se to pochopit, ale něco uvnitř mě, to nedokázalo překousnout. Měla jsi mě, já jsem byl tvůj kamarád, byl jsem tady pro tebe, proč bys tedy potřebovala jiného, nového kamaráda?!
Potlačil jsem v sobě tyhle pocity, protože jsem ti věřil. Když jsi položila dlaň na tvář, pohlédla mi do očí a řekla:,, Miluju tebe," musel jsem ti věřit a věřil.

Když jsem toho dne otevřel dveře od bytu, viděl jsem cizí bílé boty Nike v naší verandě. Došlo mi, že dnes budeme ve společnosti kamaráda. Přišel jsem do obýváku. Skleničky od vína byly na stole, lahev vína byla převrhnutá. Hlavou se mi honily myšlenky různého typu, ale především jsem si kladl otázku, zda mám jít dál a zamířit směrem k naší ložnici…



Když policie našla vaše dvě těla v tratolišti krve, nelitoval jsem toho, že jsem do ložnice vešel a jednal, litoval jsem důvodu, díky kterému jsem se ráno dokázal zvednout z postele - litoval jsem dne, kdy jsem se do tebe zamiloval…

eN.

Doušek z naleziště

18. května 2015 v 16:30
.....Je spousta maminek, které si zaslouží být obdivovány, uznávány a milovány. Znám spousta maminek, které by si zasloužily Nobelovu cenu. Znám ženu, která by měla být nošena na rukou za to jaká je maminka. Nutí vás k úsměvu už jenom tím, že je. Člověk by jí mohl poslouchat celý den a ani trochu by ho to nenudilo. Mohl by se na ni dívat celý den a neuhnul by pohledem, poněvadž její oči jsou přeplněny láskou celého světa. Má dar zvládnout všechno, a i když jí život uměl pořádně zavařit a házel jí špalky stoletých stromů pod nohy, nikdy se nevzdala a šla dál.

Maminky jsou darem z nebes. Být dobrou maminkou je někdy velice těžké. Je to celoživotní úloha a pořád se musejí učit novým poznatkům. Denně vstávají možná se strachem, jestli i dnes budou tou dobrou matkou a čekají co nového jim den přinese. Nesmějí se nechat zaskočit, musejí být neustále ve střehu. Nikdy neví, kdy jim jejich milované dítě upadne a ony mu budou muset pofoukat bolístku, nebo kdy ony samy upadnou a budou muset vstát a jít dál, poněvadž ne každá naše maminka má tu svou maminku, která by jí otřela slzy, pofoukala koleno, pohladila ji po tváři, dala jí pusu na čelo a řekla:,,To nic, bude to dobré!"
Tyhle ženy to nemají lehké…nemají mami, která by je pouhým slovem pohladila po jejich zlomeném a odřeném srdci.

Každý kdo máte maminku, milujte ji! Říkejte jí, že ji máte rádi! Važte si jí! A pokud vás na slova neužije, zkuste "prachobyčejné" objetí, řekne víc než tisíc slov. (Rafaelo dejte v tento moment stranou).

,,Je tisíce hvězd na nočním nebi, tisíce mušlí na březích moře, tisíce ptáků v oblacích, tisíce motýlů na lukách, tisíce kapek rosy po ránu, ale jen jedna matka na celém světě."

G.Cooper.

eN.

Rozmanitost Rituálů&Stereotypu

25. dubna 2015 v 13:49
Rituály nebo streotyp?!
Doženou nás chtěné rituály k nechtěnému stereotypu?! Řečnická otázka, na kterou si doufám jednou ve svůj prospěch odpovím.

Stereotyp. Životní etapa, které se opravdu děsím. Někomu to může přijít možná úsměvné, ale ruku na srdce, komu nevadí stereotyp, ten nechce žít.
Ano, nepopírám a musím uznat, že stereotypu se těžko vyhýbá. Každý z nás je jím políben, je na nás, jestli se jím necháme okouzlit a nabízené klamy, které nabízí přijmeme a zpracujeme, do formy nám a nás snadno využitelné.
Jinými slovy, stereotyp je nedílná součást našich životů a na nás je, jak s ním vynaložíme. Je nám nabídnut a svými vábidly nás k sobě táhne, a když si nedáme pozor, staneme se jeho otroky - tím ztratíme šanci na další rozvoj a obohacení nejen svého života, ale i sebe samého.

Rituály. Jinak také progresivní cesty k snesitelnému bytí na této planetě. Výhoda těchto rituálů je (a ano opravdu si myslím, že je to výhoda), že si je můžete stanovit, upravit, přidat, ubrat…prostě regulujete jejich sílu, podstatu, smysl. Máte je ve své moci i naprostou nadvládnu nad nimi, takže pokud nejste spokojeni se svými rituály, nejste spokojeni sami se sebou. Když si stanovíte hodnoty, stanovíte si v podstatě rituály, podle kterých žijete a žít chcete.
Demokraticky, možná sobecky (v tomto směru je sobeckost docela nutná, avšak v rámci morálních forem) si zvolíte, vytvoříte a zhotovíte svůj chtíč nebo přesvědčení, o kterém jste přesvědčeni a kouzlo rozmanitosti našeho rozhodnutí, myšlenek, pocitů se teleportuje do rituálů, kterých následně využíváte, dle momentálního či nastaveného psychického rozpoložení.
Otázkou zůstává, jak moc zásadové rituály jste si nastavili. Jestli ve formě spokojeného bytí, lepšího bytí či neústupných zásad. To rozhodnutí je na nás. Je to stále dokola…každý svého štěstí strůjce.

Rituály a stereotyp si určujeme sami a sami těmto dvou "vězňům" nabízíme, ba zaprodáváme to málo v nás, co nás může zachránit. A před čím? To je otázka, na kterou si musí odpovědět každý z nás sám za sebe.
V naší režii je, jestli podlehneme a zastavíme se v půli cesty za sebepoznáním nebo jestli se otevřeme světu, necháme plynout myšlenky s rituály naší touhy a budeme žít nabídnutým okamžikem, který je schopen změnit okamžik chvíle a poskytnout nám okořeněné bytí našich snů.

eN.

Když slova (ne)stačí

22. března 2015 v 17:11
Všechno to začalo jako každý jiný příběh - nevinně, ale "konec" zůstal otevřený a nedokončený.
Ona byla ambiciózní, nezávislá a mladá žena s chladnou hlavou, která vždy věděla, že má konkrétní představu o životě, ale nikdy svoji životní vizi neuzavřela ani nedokončila.

Bylo snadné ji ranit - věděla to, ale také příliš obtížné na ni poznat, že jste ji zranili. Maska, kterou nosila byla břímě, ale za tu dřinu to stálo, aspoň si to myslela.
V životě byla její dušička tolikrát rozdupaná v prach, že už to brala jako denní rutinu. Naučila se s tím žít a sounáležet. Naučila se věřit v lepší zítřky a smát se všemu všednímu. Měla ráda svůj svět i pohled na lidi v něm účinkující.
Paradoxně do něj nikoho nepustila, a tak se nemohly množit šrámy na srdci a plno dalších zklamání. Ano, byla sama, ale nikdy se necítila osaměle - to jí stačilo, byla spokojená.

A jak to v příbězích bývá, pokaždé se najde potřebná zápletka a ani v tomto příběhu tomu nebylo jinak. Zda v tom měl prsty osud nebo to byla pouhá náhoda netušila, ale ačkoli nechtěla, přišel bez pozvání.
Z počátku to byl obyčejný cizinec s očima mírně uhrančivýma, ale tomu nevěnovala pozornost. Znala svá pravidla i zásady, kterých se držela zuby nehty.
Postupem času se ale cizinec začal přibližovat. Jeho pohled nebyl náhle pouze silně uhrančivý, ale byl plný naděje, víry, zklamání, bolesti, touhy, vášně a především temnoty. Byl to pohled, který ji vždy naprosto odzbrojil. Pokaždé,když se do těch očí podívala našla tam něco, co dlouho v nikom. Co ji ale imponovalo nejvíce, bylo tajemství, které měl vepsané ve tváři.

Věděla, že porušuje všechna svá pravidla, ale nemohla si pomoct. Pár okamžiků náhle způsobilo kolaps toho, co ji pomáhalo proplouvat denním světem. To, čeho se obávala se stalo realitou a cizinec už nebyl tak docela cizinec, nýbrž nevítaný host, který se pomalu vkrádal do její hlavy. Jeho vloupání bylo taktické, ale vůbec ne asertivní. Podléhala a moc dobře to věděla, ale připustit se to nehodlala. Dělala jako by nic a snažila se dál normálně existovat.
Když nevítaný host povýšil na červotoče, který ji prolezl hlavu skrz na skrz, začínala být mírně nervózní. Iritovalo ji to. Byla zmatená a nerozuměla mu. Nechápala o co mu jde, proč si s ní tak hraje. Rozhodla se, že to řešit nebude, a tak tomu nechala volný průběh, protože věděla, že nic jiného s tím ani dělat nemůže.
Dny plynuly a z červotoče se stal stálý nájemník a ona věděla, že porušila všechny svoje pravidla i zásady. Cítila se, jako kdyby jí někdo rval srdce z těla. Znala tu bolest moc dobře a nenáviděla se za to, že podlehla. Uvnitř sebe byla roztrhaná na kusy…připadala si jako oběť dravé zvěře.

Jednoho dne už to nevydržela. Odhodila masku, kterou si tak pracně vytvořila a z posledních sil řekla:,, Nesnáším nejistotu. Ty jsi jedna velká nejistota a umíš s tím hodně dobře zacházet, ale bohužel jen ve svůj prospěch. Z tvého pohledu jsem vyčetla leccos, ale nic, co by mi poskytlo odpověď na otázky…", nestačila dokončit myšlenku a on jí odpověděl:,, Nemůžeš je najít. Nemůžeš najít odpovědi v pohledu, který je prázdný. Nemůžeš najít odpovědi v člověku, který je prázdný."
Nevydržela to. Se slzami v očích se rozpřáhla, a pak už jenom cítila, jak moc ji brní ruka - ano, udeřila ho do jeho prázdné tváře. Nevěděla proč to udělala, ale najednou cítila uvolnění, které už hodně dlouhou dobu nepocítila.

Zvedla oči a její pohled se střetl s jeho. Díval se na ni jako nikdy před tím. Pořád jí stékaly slzy po tvářích a on ji stále pozoroval očima, které najednou byly plné pochopení a odpovědí. Stále se jí díval upřeně do očí. Pravda, facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.

eN.

Ale...

22. února 2015 v 17:09
Dneska jsem došla názoru, že to drobné slovíčko "ALE" dokáže tak moc změnit situaci, příběh, pocity i pohled na věc, že se to může zdát až absurdní, Ale opak je pravdou.

Pokaždé, když…no dobře, tak ne pokaždé, ale skoro vždycky, když to nejmíň čekáte a nejmíň chcete, tak někdo řekne ale a vy snad už ani nemáte chuť slyšet zbytek myšlenky, názoru či vlastního "ortelu"…někdy dokáže ubohé ale pořádně potrápit naši duševní rovnováhu.

ALE - slůvko plné dvojitého záporu a paradoxů, především, když někdo ví, jak jej (ne)správně použít.
ALE - slůvko, které destruktivně odstraní předešlé věty a důrazně podtrhne ty následující.

Dám příklad:,, Dobrý den slečno Westová, jste výborná asistentka! Jste pracovitá, flexibilní, hledíte si svého, svou práci odvádíte znamenitě. Jste spolehlivá, dokonce i kafe umíte uvařit. Je pravda, že jako s vámi jsem nebyl spokojen dlouho s nikým, ale…i přesto vám tu práci nedám."
Nebo:,, Matte, jsi skvělý muzikant! Tvůj talent je neuvěřitelný! Nikdy jsem neviděl, aby se na tuto školu hlásil někdo jako ty. To, jak si s nástrojem pohráváš je famózní. Máš svůj styl, ze tvé hudby cítím tebe a tvou duši, je radost tě poslouchat, a dokonce se na tebe dívat, ale…po technické stránce…je mi líto, ale na tuhle školu tě bohužel vzít nemohu."
A ještě mě napadá:,, Jsi úžasný/á, je mi s tebou dobře, rozumíš mi jako málokdo, dokonce si umím představit, že bych poznal/a tvoji rodinu a sdílel/a s tebou život, ale.…nemiluju Tě."

Jsou to běžný lidský situace…ale podívejme se na to hlouběji. Když nás někdo vychválí do aleluja nebo nám řekne, to co jsme vždycky chtěli slyšet, dá nám tu falešnou a vteřinovou naději, což je na tom všem asi nejvíc nejpodlejší, a pak to všechno rozdupe v prach pouhým ale…
Najednou už nevidíme tu před chvíli vyřčenou výjimečnost, která nás obklopila a naplnila naši auru nadějí, najednou vidíme jenom ale a to co následovalo - bolest, která byla způsobena, kráter, který zbyl a o co hůř, ne naší vinou...

Někdy ubližujeme, aniž bychom si to uvědomovali…někdy ublížíme a nikdo si toho nevšimne, což jsou dost ojedinělé případy (ale dějí se).
A mně asi až dneska došlo, jak to 4 Dohody myslely…slovo je zbraň a dokáže způsobit slovní hříčky, které jsou opravdu těžko napravitelné…slovo je nejsilnější zbraň a je ouplně jedno, jak dlouhé to slovo je…stačí použít nevhodnou spojku a je zaděláno na duševní smrt kolosálních a nenávratných rozměrů…

Mám strach, že špatně užitá slova nás jednou zabijí, protože hrajeme, aniž bychom si to uvědomovali, slovní kanibalismus…


eN.

Kam dál